Důvody začít s aikido bývají různé. Někdo hledá pohybovou aktivitu, někdo je fanouškem východních filozofií, jiný se chce dostat do většího kolektivu za účelem navázání nových přátelství. Já jsem začal v době, kdy to v naší zemi byla poměrně nová disciplína. Byl jsem tehdy patnáctiletý puberťák, co měl rád Metallicu, Iron Maiden a chtěl se umět šikovně prát. 🙂
Chtěl jsem s aikido začít, protože mi to přišlo jako zajímavá alternativa ke karate, kterému jsem se krátce věnoval, nicméně jeho trénink byl zaměřen soutěžním směrem. O aikido bylo tehdy minimum informací. V českém jazyce existovala pouze jedna kniha, nebyl ještě rozšířený internet, ale v akčních filmech jsme mohli vídat Stevena Seagala. Naprosto mě uchvátila důmyslnost technik, které ve filmech předváděl a moc jsem toužil se toto bojové umění naučit. Stačilo se tedy poptat, kde a kdy funguje nějaký nejbližší oddíl.
Tehdejší boom nových bojových umění se v „devadesátkách“ nevyhnul ani aikido. Na náboru nových členů se nás tehdy sešlo skoro tolik, jako dnes na mezinárodním semináři. 🙂 Líbilo se mi tehdy to nadšení, které jsem mezi všemi cvičenci vnímal. Hltal jsem každou novou informaci, techniku a cvičenci s hakamou byli pro nás bozi. 🙂 Vzpomínám, jak jsem byl unešen z pádů, které jsem viděl poprvé naživo. Padající list (Ushiro Otoshi Ukemi) vypadal jako zázrak. Po tréninku, kdy jsme se skoro celý čas věnovali pádům, jsem zjistil, že to vše není tak jednoduché, jak to vypadá. Při každém druhu pádu jsem si narazil nějakou jinou část těla (i díky absenci kvalitního tatami), ale pořád nechybělo nadšení a touha se to všechno naučit.
Vzpomínám na Daniela Vaillanta, který byl tehdy považován za jakousi místní autoritu a technického garanta. Tak, jak rychle jeho sláva vystřelila do oblak, když se usídlil v Čechách, tak stejně rychle vyhasla po jeho odchodu. Vždy si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ho poprvé uviděl na semináři v Domažlicích. Čekali jsme před dojo, které se nacházelo v nějaké místní škole. Za chvilku přijel Žigulík a z něj vystoupil menší chlapík v maskáčových kalhotách a zapálil si Spartu. Někdo tam z legrace prohodil: „To by bylo vtipný, kdyby to byl zrovna on!“ Já jsem jen podotkl, že to bude nejspíš tamní školník a přijel něco opravit. Tak jsme se šli zatím převléknout a po nástupu na tatami se nám „školník“ představil jako Daniel Vaillant. 🙂 To byly krásné časy… Vše bylo nové, každý seminář byl studnicí informací (to je nakonec i dnes). Neustále jsem si dělal poznámky, co se cvičilo, co zlepšit a na co se chci příště zeptat. Vedl jsem si i ze začátku seznam technik, které jsem již cvičil. Po asi dvěstětřicáté technice jsem toho zanechal. Tehdejší dobu bych charakterizoval obrovským nadšením na jedné straně, ale také jakýmsi amatérizmem a nezodpovědností na straně druhé. Koncepce tréninku na mě působila dost chaoticky. Byl jsem zvyklí z karate, že jsme se seznámili s nějakou technikou a tu pak několik následujících tréninků pilovali. V aikido jsme však první trénink procvičovali nějaké dvě techniky a příští trénink úplně jiné. Takto máte dlouhou dobu pocit, že vlastně nic neumíte a nic byste nebyli schopni v případě potřeby použít. Po čase se k té původní technice zase vrátíte a při druhém setkání už se vám cvičí jinak. Nemyslím si, že tato metoda tréninku je pro nováčky vhodná. Ale o tom jindy. Nutno dodat, že tehdy opustilo klub hodně členů.
Po asi dalším roce jsme se ocitli bez instruktora a vyvstala otázka, co bude dál. Jestli skončit, nebo jakým způsobem pokračovat. Rozhodli jsme se pokračovat tak, že se budeme dále vzdělávat na seminářích a také nám přišla vhod větší dostupnost videozáznamů se zahraničními učiteli, včetně s těmi japonskými, Ó Senseie nevyjímaje. Mohli jsme poprvé porovnat cvičení Daniela Vaillanta s velikány aikido jako K. Tohei, M. Saito, G. Shioda, M. Saotome… Bylo tehdy u nás běžné, že trénink vedl někdo se třetím, nebo čtvrtým kyu. To působí v dnešní době poněkud úsměvně, ale na druhou stranu musím říci, že díky tomu jsme u cvičení vydrželi.
Z této doby jsem si vypěstoval vztah k osobnímu tréninku. Viděl jsem jako nevyhnutelné v mimotréninkových dnech pracovat na ukemi, úderech, tai sabaki, suburi… Druhý benefit bych spatřil v tom, že tím jak jsme navštěvovali různé semináře a sledovali různé záznamy rozličných stylů a učitelů aikido, tak se naše vnímání technik stalo otevřenější a nečinilo nám větší potíže několikrát za celou dobu tréninku změnit styl podle konkrétního učitele.
Takto vzpomínám na svoje cca první tři sezóny aikido. Jaké máte vzpomínky na své začátky vy, našli jste se v něčem zde zmiňovaném?